Metoda uplatňující se při studiu slovanských ↗vlastních jmen místních neboli oikonym. Jejím tvůrcem je ✍Šmilauer (1958). M.m.t. přináší nové pojetí toponymického typu jakožto souboru ↗vlastních jmen vyznačujících se shodnou n. do jisté míry podobnou slovotvornou strukturou, příslušností do stejného vývojového období a kompaktním zeměpisným rozšířením. Jde o jemnější klasifikaci oikonym, při níž se nepřihlíží jen k derivačním sufixům, jako tomu bylo dříve (např. jména se sufixem -ice n. -ín), ale i k samotným oikonymickým základům a k tomu, jak se s jednotlivými sufixy kombinují; podrobněji např. ✍Harvalík (2004:20–23).

Malý typ (nově mikrotyp; viz ✍Šrámek, 1999:81‒82) může představovat: (1) Určité vlastní jméno místní vzniklé z ↗apelativa a rozšířené v jisté části zkoumaného území; k typu patří i jeho deminutivní obměny a plurálové formy: např. Újezd, Újezdec, Újezdy. (2) Jisté jméno složené (Sovolusky) n. odvozené (Mukařov), tvoří-li na zkoumaném území areál. (3) Konkrétní slovotvorný typ jmen složených (např. s předním členem adj. a zadním subst. – Holohlavy, Kratonohy). (4) Složená vlastní jména místní s určitým komponentem (např. se zadním členem deverbálním -jedy: Kozojedy, Mlékojedy). (5) Jména utvořená stejnou oikonymickou příponou (-áry/-ary, např. Ovčáry, Psáry). (6) Jména obsahující jistý základ apelativní n. propriální, a to bez ohledu na jejich oikonymický sufix (např. základ vetla ‘druh vrby’: Vtelno, Vetlá, Telnice; ↗antroponymum Lobek: Lobeč, Lobeček, Lobkovice). (7) Jména obsahující antroponyma se stejným ↗antroponymickým formantem;  jejich oikonymický formant je v tomto případě irelevantní (např. antroponyma se sufixem -or: Vladořice < Vlador, Býchory < Býchor atd.). (8) Jména fundovaná stejně utvářenými antroponymy ↗slovotvorná fundace a k tomu odvozená týmž oikonymickým formantem (Slavoňov, Drahoňov < Slavoň, Drahoň). Výsledky strukturní analýzy jsou prověřovány ↗jazykovězeměpisnou metodou a konfrontovány s příslušným historickým materiálem. Jen ty soubory oikonym, které jsou určitelné místně a časově, tvoří pravé malé typy.

M.m.t. vychází ze dvou předpokladů: (1) Inventář základů vlastních jmen místních i jejich formantů se v průběhu doby mění a s nimi se mění i malé typy. Některé z nich zanikají (např. se zánikem slova vetla v č. zaniká i produktivita typu obsahujícího tento základ), jiné vznikají, mění se jejich obliba. (2) Rozsah osídlené půdy se postupem doby zvětšoval. Na základě těchto skutečností se dochází k následujícím zjištěním: (a) Malé typy omezené jen na nejstarší sídelní území jsou velmi starobylé; v době rozšiřování tohoto území již nebyly živé (vlastní jména místní se základem vetl-a). (b) Typy vyskytující se na nejstarším sídelním území a v jeho přilehlých oblastech naznačují směr kolonizace (vlastní jména místní se základem tat- ‘zloděj’ rozšířená na nejstarším sídelním území Čech a v záp. Čechách, např. Tatce, Tatobity, Všetaty, svědčí o kolonizačním postupu po Berounce na západ). (c) Typy vyskytující se mimo staré sídelní území jsou zpravidla nové a vypovídají o pozdějším osídlení regionu (jméno Žďár). Studiem jednotlivých typů (zejm. zjišťováním jejich stáří a zeměpisného rozšíření) dospívá m.m.t. k cenným poznatkům o postupu a době osídlení zkoumaného území. Na anoikonymický materiál (↗pomístní jméno) aplikovala m.m.t. např. ✍Olivová-Nezbedová (1995). V zahraničí našla m.m.t. odezvu především v německé (v bývalé NDR) a polské onomastice, podrobněji ✍ÚOO (1999:82), ✍Šrámek (2002:XL).

Protikladným termínem makrotyp bývá označován soubor vlastních jmen místních se stejným ↗oikonymickým formantem; podrobněji viz ✍Rospond (1958), např. vlastní jména místní s posesivním sufixem -ov (Budišov, Bořitov, Benešov, Hronov).